They fly so high, nearly reach the sky,
Then like my dreams they fade and die.
Then like my dreams they fade and die.
Pojď na jedno, chvilku posedíme a pak půjdem.
Ok, rád.
Když jsem se potom s mým večerním společníkem motali v půl jedný po Neratovicích, bylo mi vlastně kurva dobře. Měl jsem zas po dlouhý době chuť na pořádnej zkurvenej riot. Na druhou stranu, už v tý hospodě jsem usínal. Nevim, co to je. Poslední dobou mám chvíle, kdybych nejraději převrátil na střechu první auto co vidím, na plot napíchal nemohoucí bábušky, zabil piloty, bestiálně osouložil letušky a odletěl do USA (nebo snad raději do Norska). A pak je to najendou všechno pryč, ze sekundy na sekundu. Vítej, racionální Zombáku, ty druhej se jdi zahrabat. Takhle "náladovej" a impulsivní jsem nikdy nebyl. Cejtím, že by mě tohle mohlo dostat do docela velkejch problémů, ale tak nějak na to seru.
Lidi, který spálili tu základnu v lese, asi zdechnou. A já se nedivím. Spousta lidí si s tím dalo hromadu práce a nechalo k tomu místu připoutanou hromadu vzpomínek. A tihle lidé nechtějí, aby jim vzpomínky shořeli spolu se dřevem. A také nechtějí, aby se opakovalo to, co se stalo nedávno.
No...tak to bylo asi vše. Pár prázdnejch slov bez významu po ránu.
Prázdný slova to nejsou a každý ráno má význam, i když to tak nevypadá.