Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Srpen 2011

Back in Black

30. srpna 2011 v 23:49 | Zombák |  Empty words
Většinou lidé věří, že uspokojivá budoucnost vyžaduje návrat k zidealizované minulosti, jaká skutečně neexistovala.
- Frank Patrick Herbert
Krušné dva týdny detoxu za mnou. Zase zpátky v pokoji s černou stěnou, oběšencem, zdí nářků a Kateřinou Horowitzovou. A je to tu sakra prázdný.
Černobor byl prostě perfektní. Pár novejch hráčů, další celkem fajn pokračování příběhu, pár nově udělanejch (bravurně udělanejch) herních mechanismů, lehký ztížení oproti předešlejm ročníkům a jako bonus fungl nová lokalita. Eustach nebyl vůbec špatná volba. Tábor kdesi v prdeli v lese, kde kolem do kola není ale vůbec nic. Žádný krámky, nic, takže jsme tentokrát nežebrali vo propuštění na benzinu. Ono to vlastně ani nebylo moc třeba, protože jsme neměli potřebu se dožrávat sladkejma srágorama - tento rok byli totiž noví i kuchaři a to byly sakra frajeři. Bylo vidět, že je chlap v kuchyni. Bylo nějaké jídlo bez masa? Ne? Skvěle.

Bál se se. Sakra jsem se bál toho, jak to dopadne. Jestli zase nevyplují na povrch starý rány a nedořešené záležitosti. No...myslím, že teď už je vše jasné. Měl jsem proč se bát, ale dokázal jsem si v sobě po dlouhý době udělat jasno. Už zas vim, co chci a co (kdo) mi za to sakra stojí. Mohl sem se vrátit s úsměvem.

No...a tyhle sračky píšu jen proto,a by bylo vidět, že jsem jako kurva zpátky a že vás teď zas budu zahlcovat. Hehehehehehehé.


Theatres Des Vampires

Senior Blues

13. srpna 2011 v 20:41 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Vždycky když naši odjeli
klepal mi na dveře
přítel Matouš
a v ruce držel čtyři piva,
dvě pro mě, dvě pro něj.
Sedávali jsme pak s cigárem
na balkóně
a říkali si,
jak fajn sou ty naše ženský
a nadávali na nácky.
Byly sme mladý a bezstarostný
a bez peněz
a bylo nám tak fajn
život byl před náma.

Teď už máme
život za sebou
ale přítel Matouš
mi stále klepe na dveře.
Sme starý a zase bezstarostný
a taky zas bez peněz
ale máme už jen na jedno pivo
a tak si ho dáváme napůl.
Říkáme, jak jsou ty sestřičky fajn
protože rodiče umřeli na mrtvici
a všechny naše ženský taky
a nadáváme leda na Parkinsona.

Jsem rád
že přítel Matouš
Stále klepe na dveře
I když už to jsou dveře
Domu s pečovatelskou službou.
Senior

Pět minut svobody

12. srpna 2011 v 1:14 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
"Podstatou člověka je svoboda."
- Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Světla, brzdy, tma.
Přechod. Přechod z tramvajovýho ostrůvku na autobusovou zastávku v Holešovicích. Dva metry. Zasraný dva metry zbytečnýho prostoru s bílejma pruhama. Dva metry můžou změnit v jeden okamžik celej život. Život? Možná jen zbytek života. Jak dlouho může trvat život člověka? A jak rychle může lidskej život skončit? Nějakej zasranej filosof tu odpověď možná někam napsal. Já o ní právě přemejšlim.

Člověku se honěj hlavou divný věci.

Zvláště, když leží na zkurvenym dvoumetrovym přechodu (nebo spíše pár metrů od něj, náraz mě asi odhodil), protože si nevšimnul posranýho kreténa, kterej prostě jel moc rychle. Nikdy bych nevěřil, jak zpíčeně moc bolí dejchat. Na jazyku mám pachuť železa, jak kdybych mu sežral kus kapoty...krev. Krev. Vždycky sem měl rád krev. Teď mě to zrovna nerajcuje.
Docela rád bych se podíval, jak je na tom zbytek těla. Bolí mě hrudník, nemůžu dejchat a podle kousků v krku bych zřejmě potřeboval úplně novej úsměv. Shit, a to sem ty svý ženský tak rád kousal. Nemůžu se ani hnout. Skvělý. Jen doufám, že na tom nejsem tak blbě, jak ta ženská o metr vedle. Kromě kousku ostrůvku je to jediný v mym zornym poli její tělo.
Kolem je řev a strašnej povyk. Odhaduju, že tady je banda čumilů...ale buď se mě nikdo ani nedotknul, nebo už to prostě necejtim. Což je divný, když si vezmu, že jinak cejtim každej nerv svýho zhuntovanýho těla a každej ten nerv řve o pomoc. Musí to bejt kurevská senzace. Určitě se vyběhli podívat všichni stánkaři, možná i ta rádobyprofesionální vobsluha z mekáče, co jindy nevystrčí nos zpoza pultu ve strachu, aby je náhodou neviděl šéf, jak se jdou vychcat. Jeden by se smál, kdyby to šlo. Ale jelikož je stav mýho ksichtu asi fakt neuspokojivej, nebudu se o to radši ani pokoušet.
Kolem je sice strašnej řev a povyk, ale všechno to jde mimo mě. Ta ženská vo metr vedle chrčí a chrčí, ale ani to ve mně nevzbuzuje nějaký emoce. Možná to bude tím, že jsem na to zřejmě stejně. JSem já to ale sobec, zas myslim jen na sebe. Ale vlastně, kurva, proč by ne? Teď můžu!
No jo! Já můžu! Teď můžu dělat cokoli si zamanu, teď můžu myslet jak chci, teď se můžu regulérně před všema těma lidma třeba posrat (za předpokladu, že bych ovládal svěrače - ostatně, asi se to už stalo bez mého vědomí) a nikdo by nemohl říct ani popel. Kdybych se teď v agónii byl schopnej zvednout, odněkud vytáhnout vlajku, bestiálně jí pochcat, pak začít vulgárně nadávat všem okolo, poslat do prdele celej svět...NIKDO by na to nic neřekl. protože jsem oběť, protože mě srazilo psoraný auto a protože sem celej vod krve, protože teď si všichni MUSEJ říct "Chudáček!". Je to tak posraně pokrytecký.
Možná bych neměl uvažovat nad tim, co je na tomhle světě tak strašně napiču, když ležím a krvácim. Ale tak nějak si stále nedokážu připustit, že bych mohl třeba umřít, že by to se mnou mohlo bejt až tak vážný a tak se raději opět zaobírám sám s sebou.

Minuty utíkají.
Čekal jsem záchranku.
Někdo se mě zřejmě snaží resuscitovat. Bolí to jako píča. A navíc dejchám. Bože, co je to za kreténa...zachrchlám a on mě pustí s vítězoslavnym výrazem, jakej je borec, že mi zachránil můj bohapustej lajf. Jak sem si pomyslel už předtím - kretén.
Krev stéká.
Stále jí cítím na jazyku.
Když tak nad tím uvažuji, čas utíká pomalu a nebo naopak hrozně rychle, ale pořád je to můj čas, můj volnej čas. A uvědomuji si, že to je poprvé od doby, co jsem začal mít povinnosti, co mám chvíli, kdy nikam nespěchám. Neběžím na úřad. Do školy. Za přáteli. Domů. Na Autobus. Prostě kurva kamkoli. Když člověk leží v psoteli, dělá to proto, že se musí rychle vyspat, aby zase mohl někam běžet, spěchat a nutit se do dalších činností. Ale já, donucen okolnosti teď poprvé jsem od toho všeho...osvobozen.
Myšlenky na Smrt se začínají dostavovat. Možná nakonec přeci jen umřu. Kde je záchranka? Už tady přece měla být. Nebo neměla? Nevím. nevnímám čas. Bolest. Všude je jen bolest. Je to vtipný. Skutečně jsem dokázal být svobodný jen pár minut před smrtí?

Už.
Konečně.
Slyším houkačky. HOUKAČKY!
Záchranka už jede.
Vyřítila se přímo proti mě, slyším brzdy a vidím ten maják...maják...maj...
HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA!


Včera v pozdních večerních hodinách zemřel mladý muž na následky nárazu a následného epileptického šoku, v jehož důsledku mu polámaná žebra probodala plíce. Mladík byl na místě mrtev.


Po pivu a myšlení bolí hlava

11. srpna 2011 v 1:54 | Zombák
Večírek, na němž jsou všichni zajedno, je ztracený večer.
- Albert Einstein

Riot. Poslední tejden. Místo abych makal sedím po večerech s nejrůznějšíma existencema a více či méně chlastám. Je to vlastně super. Spontánní akce, každej den jinde, pocit, že mám vlastní byt a tak dále a tak dále. Trpim chorobnou obavou o to, aby mi druhej den zbylo na žrádlo, ale to se vždycky nějak vyřeší. Koncerty, chlastačky, klidný posezení, rána vedle slečny nebo jen s bolavou hlavou. Kurva, užívám si to jak můžu.

Jenže...jsem se rozhodl vystřízlivět.

Po tom tejdnu neustálý akce (kdy jsem byl doma jen za předpokladu, že jinde nebylo možný kalit), začínám bejt trochu unavenej. Začínám si všímat toho, že v neděli zmizim pryč, že to bude drsný, že ještě musím nakoupit fůru píčovin a taky, že jsem si v některejch svejch přesvědčeních ještě mnohem jistější v kramflecích.
Jen už prostě vím, že se mi tenhle blaženej čas chýlí ke konci, že to zase bude stejný jak předtim, jakmile se vrátím a že tohle bohémský hýření mi bude zas na nějakej čas zapovězeno. A mám trochu trému, jestli dokážu vyžehlit, ještě nikdy sem to nezkoušel. Ale fuck.

Díky všem těm lidem, který jsem potkal. Díky všem, se kterejma jsem mluvil a největší dík by měl patřit třem sličným ženám ze Štěchovic.
Na přístím rájotu se zas všichni sejdem, vy Sráči.

Popelník je plej a já ho jdu vyprázdnit.

Cigarettes