Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Pět minut svobody

12. srpna 2011 v 1:14 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
"Podstatou člověka je svoboda."
- Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Světla, brzdy, tma.
Přechod. Přechod z tramvajovýho ostrůvku na autobusovou zastávku v Holešovicích. Dva metry. Zasraný dva metry zbytečnýho prostoru s bílejma pruhama. Dva metry můžou změnit v jeden okamžik celej život. Život? Možná jen zbytek života. Jak dlouho může trvat život člověka? A jak rychle může lidskej život skončit? Nějakej zasranej filosof tu odpověď možná někam napsal. Já o ní právě přemejšlim.

Člověku se honěj hlavou divný věci.

Zvláště, když leží na zkurvenym dvoumetrovym přechodu (nebo spíše pár metrů od něj, náraz mě asi odhodil), protože si nevšimnul posranýho kreténa, kterej prostě jel moc rychle. Nikdy bych nevěřil, jak zpíčeně moc bolí dejchat. Na jazyku mám pachuť železa, jak kdybych mu sežral kus kapoty...krev. Krev. Vždycky sem měl rád krev. Teď mě to zrovna nerajcuje.
Docela rád bych se podíval, jak je na tom zbytek těla. Bolí mě hrudník, nemůžu dejchat a podle kousků v krku bych zřejmě potřeboval úplně novej úsměv. Shit, a to sem ty svý ženský tak rád kousal. Nemůžu se ani hnout. Skvělý. Jen doufám, že na tom nejsem tak blbě, jak ta ženská o metr vedle. Kromě kousku ostrůvku je to jediný v mym zornym poli její tělo.
Kolem je řev a strašnej povyk. Odhaduju, že tady je banda čumilů...ale buď se mě nikdo ani nedotknul, nebo už to prostě necejtim. Což je divný, když si vezmu, že jinak cejtim každej nerv svýho zhuntovanýho těla a každej ten nerv řve o pomoc. Musí to bejt kurevská senzace. Určitě se vyběhli podívat všichni stánkaři, možná i ta rádobyprofesionální vobsluha z mekáče, co jindy nevystrčí nos zpoza pultu ve strachu, aby je náhodou neviděl šéf, jak se jdou vychcat. Jeden by se smál, kdyby to šlo. Ale jelikož je stav mýho ksichtu asi fakt neuspokojivej, nebudu se o to radši ani pokoušet.
Kolem je sice strašnej řev a povyk, ale všechno to jde mimo mě. Ta ženská vo metr vedle chrčí a chrčí, ale ani to ve mně nevzbuzuje nějaký emoce. Možná to bude tím, že jsem na to zřejmě stejně. JSem já to ale sobec, zas myslim jen na sebe. Ale vlastně, kurva, proč by ne? Teď můžu!
No jo! Já můžu! Teď můžu dělat cokoli si zamanu, teď můžu myslet jak chci, teď se můžu regulérně před všema těma lidma třeba posrat (za předpokladu, že bych ovládal svěrače - ostatně, asi se to už stalo bez mého vědomí) a nikdo by nemohl říct ani popel. Kdybych se teď v agónii byl schopnej zvednout, odněkud vytáhnout vlajku, bestiálně jí pochcat, pak začít vulgárně nadávat všem okolo, poslat do prdele celej svět...NIKDO by na to nic neřekl. protože jsem oběť, protože mě srazilo psoraný auto a protože sem celej vod krve, protože teď si všichni MUSEJ říct "Chudáček!". Je to tak posraně pokrytecký.
Možná bych neměl uvažovat nad tim, co je na tomhle světě tak strašně napiču, když ležím a krvácim. Ale tak nějak si stále nedokážu připustit, že bych mohl třeba umřít, že by to se mnou mohlo bejt až tak vážný a tak se raději opět zaobírám sám s sebou.

Minuty utíkají.
Čekal jsem záchranku.
Někdo se mě zřejmě snaží resuscitovat. Bolí to jako píča. A navíc dejchám. Bože, co je to za kreténa...zachrchlám a on mě pustí s vítězoslavnym výrazem, jakej je borec, že mi zachránil můj bohapustej lajf. Jak sem si pomyslel už předtím - kretén.
Krev stéká.
Stále jí cítím na jazyku.
Když tak nad tím uvažuji, čas utíká pomalu a nebo naopak hrozně rychle, ale pořád je to můj čas, můj volnej čas. A uvědomuji si, že to je poprvé od doby, co jsem začal mít povinnosti, co mám chvíli, kdy nikam nespěchám. Neběžím na úřad. Do školy. Za přáteli. Domů. Na Autobus. Prostě kurva kamkoli. Když člověk leží v psoteli, dělá to proto, že se musí rychle vyspat, aby zase mohl někam běžet, spěchat a nutit se do dalších činností. Ale já, donucen okolnosti teď poprvé jsem od toho všeho...osvobozen.
Myšlenky na Smrt se začínají dostavovat. Možná nakonec přeci jen umřu. Kde je záchranka? Už tady přece měla být. Nebo neměla? Nevím. nevnímám čas. Bolest. Všude je jen bolest. Je to vtipný. Skutečně jsem dokázal být svobodný jen pár minut před smrtí?

Už.
Konečně.
Slyším houkačky. HOUKAČKY!
Záchranka už jede.
Vyřítila se přímo proti mě, slyším brzdy a vidím ten maják...maják...maj...
HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA!


Včera v pozdních večerních hodinách zemřel mladý muž na následky nárazu a následného epileptického šoku, v jehož důsledku mu polámaná žebra probodala plíce. Mladík byl na místě mrtev.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 evil-ash evil-ash | Web | 21. srpna 2011 v 22:23 | Reagovat

Kratochvíle?Spíš dlouhá chvíle..

2 Johnny N. Johnny N. | 24. srpna 2011 v 16:51 | Reagovat

jo, ten novinovej clanek o necem takovym je vzdycky kdyz toho cloveka znas nejvic k nasrani...jinak ale kurva dobry tohlencto cteni, jestli se teda da slovo dobry pouzit, bohuzel me zrovna ted vystiznejsi nenapada

3 Hanka Hanka | Web | 23. října 2011 v 0:01 | Reagovat

Dokonale autentické.

4 Kate Kate | Web | 17. března 2012 v 2:56 | Reagovat

Snad jen... ty vole.

5 Borůvka zvaná Bezcitná Borůvka zvaná Bezcitná | Web | 21. září 2012 v 3:02 | Reagovat

Svoboda jen pár minut před smrtí? Prosím, ať to není tak zlý.

6 Zombák Zombák | Web | 21. září 2012 v 7:37 | Reagovat

Bude to horší. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama