Večírek, na němž jsou všichni zajedno, je ztracený večer.
- Albert Einstein
Riot. Poslední tejden. Místo abych makal sedím po večerech s nejrůznějšíma existencema a více či méně chlastám. Je to vlastně super. Spontánní akce, každej den jinde, pocit, že mám vlastní byt a tak dále a tak dále. Trpim chorobnou obavou o to, aby mi druhej den zbylo na žrádlo, ale to se vždycky nějak vyřeší. Koncerty, chlastačky, klidný posezení, rána vedle slečny nebo jen s bolavou hlavou. Kurva, užívám si to jak můžu.
Jenže...jsem se rozhodl vystřízlivět.
Po tom tejdnu neustálý akce (kdy jsem byl doma jen za předpokladu, že jinde nebylo možný kalit), začínám bejt trochu unavenej. Začínám si všímat toho, že v neděli zmizim pryč, že to bude drsný, že ještě musím nakoupit fůru píčovin a taky, že jsem si v některejch svejch přesvědčeních ještě mnohem jistější v kramflecích.
Jen už prostě vím, že se mi tenhle blaženej čas chýlí ke konci, že to zase bude stejný jak předtim, jakmile se vrátím a že tohle bohémský hýření mi bude zas na nějakej čas zapovězeno. A mám trochu trému, jestli dokážu vyžehlit, ještě nikdy sem to nezkoušel. Ale fuck.
Díky všem těm lidem, který jsem potkal. Díky všem, se kterejma jsem mluvil a největší dík by měl patřit třem sličným ženám ze Štěchovic.
Na přístím rájotu se zas všichni sejdem, vy Sráči.
Popelník je plej a já ho jdu vyprázdnit.