25. září 2011 v 18:03 | Zombák
|
Trestáme děti, když lžou, ale hrozně je mlátíme, když řeknou pravdu v nepravý čas.- Oldřich Fišer
Tak jo. Nechápu, cos e to poslední dobou děje. Škola je zpátky, ale pro mě pořád, jako by neexistovala. Neřeším jí, svým způsobem ji tiše ignoruji a to i ve chvíli, kdy zasednu do lavice jako správné dítko a v uších zní jen monotónní hlas profesorky, která žbleptá cosi o krvi. Už sem stihnul ztratit polovinu skript, který prej budu strašně moc potřebovat k matuře, dokázal jsem se zaplést do matiky tak, že vůbec nevím, o čem se v ní bavíme, zvládnul jsem už i poprvý zatáhnout + dostat první nedostatečnou, vesele kašlat na domácí přípravu a věci, který bych měl mít...no jo, no jo, je to prostě kureva na hovno a já zas budu brečet, že nic nezvládám, a že na to seru.
Na druhou stranu, můj alkolife se furt má celkem dobře a ačkoli si spolužačky stěžujou, že nic nestíhaj, já to říct nemůžu. VEčerní brouzdání po všech možnejch i nemožnejch končinách mi prostě před několika měsíci učarovalo natolik, že to nehodlám měnit ani kvůli tý psoraný škole. A nikdo by neřekl, kolik se dá najít souputníků.
Včera se mi opět neyvplatilo pokoušet se rozvíjet. Při nacvičování dialogů z Maškarády, Krvavý svatby a Zkrocení zlé ženy mi nějakou přičmoudlej mamrd šlohnul mobil. Doufám, že on i celá jeho rodina chcípne na syfl. Nebejt týhle smutný události, bylo by to fajn. To divadlo mě fakt chytá a skutečně mám nějakou vůli v tomto směru pokračovat, vidím v tom budoucnost. Svojí. Ostatně, jak kdysi pravila Hypnožába: Vole, přihlásíme se na DAMU, aby sme nemuseli kupovat drogy, protože budem slavný a lidi nám budou nosti drogy sami. Což je kurva skvělej a hrozně pravděpodobnej plán. Jako vůbec celý to, že se tam přihlásíme...nebo že by nás tam vzali. Ale co. I my socky musíme mít nějaký ty ideály.
Knížka je pořád na mrtvym bodě. Cash není (ty jo, Johnny, ty tady s náma seš, to jen prachy nejsou), čas není, práce pořádně není, dluhů je moc...a tak sedávám se svou drahou na balkóně, pijem, kouříme cigára, (na) který berem nevimkde a smějem se tomu za společnosti písmen, které tvoří poesii Jima Mo(u)risona, a smějem se tomu. Dyť tyhle věci sou tak pomíjivý.
No...a to je asi tak všechno. Kdo čekal nějakej převratnej objev či prozření, tak má smůlu.
Což mi připomíná, že jsem ztratil svojí povídku, která se mi i líbila...kurva!