Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Duben 2012

Hospoda

29. dubna 2012 v 18:44 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Hospoda nabitá
Kouř všude kolem
!Hoď mi sem půllitra!
!Highway to hell vole!

Objednávka nese znaky
Malý divný society
Kabáty a černý fraky
Nějaký šňupací propriety

Hospodskej nasranej
Sklo lítá kolem
!Neser a nalejvej!
!Zas čerta vole!

Voči se klížej
Hladinka stoupá
Dřevěná podlaha
Jak koráb se houpá

Docházej prachy
!Jdu pochcat pole!
!Neser a vstávej!
!Zas vo podnik dál, vole...!

Barfly!

Provokace

29. dubna 2012 v 12:13 | Zombák |  Empty words
A je to legrace a je to psina
Bejt bez práce, žít jako rakovina
Vysávat život a sám život žít
Ctít jen ty nejbližší a na cizí pít
Páchat zločiny a neskončit v lochu
A nevěřit každému hloupému šprochu
Vy mě tak vidíte a mě je to putna
Stejně mi nesluší svatomužská kutna

Vám, přátelé, děkuji,
Že mě ještě máte rádi
A vy všichni ostatní?
Tak na vás kálím.

The Mock

Nadcházel lásky čas

28. dubna 2012 v 21:16 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Když se sešeřilo
Paní na rohu vařila drogy
Ta stařenka která čeká na mrtvého
Manžela
Bojácná lyrika byla zavražděna
Obyčejností večerního města
Kde auta stojí v lajnách
Jako koks
Chtěl vyprávět svůj příběh bezďákovi
Ale ten smrděl krabicákem a smutkem
A akutním přísunem světla
Stejně jako
Pseudobásník
Klečel jsem před popelnicí
Byla mi svatyní
A tak jsem se k ní modlil
Pro panu Marii
Ačkoli z ulice zmizeli všechny značky
Díky teologům a jejich zrůdnejm přátelům
Pršel nářek a zvratky soudruhů z osmýho patra
Tak jsem vešel do vchodu, nachcal do výtahu
A zmáčkl tlačítko číslo
Čtyři

Nadcházel první Máj.


Proti

9. dubna 2012 v 23:30 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Proti
mainstreamové kultuře ignorace
proti
proti boji mladé a staré generace
proti
zmrdům komunistické honorace!

Proti
lžím bez tváře
proti
moudrům vyčteným ze snáře
proti
výrokům soudního lháře
proti
novému vydání DrD bestiáře
proti
pořádku a jeho hnusu
proti
nálepce a proti vkusu
proti
méněcennosti v očích hezkejch holek
proti
cliché Eiffelovek
proti
nudě a šedi denního života
Proti
rovnici stáří = samota
Proti
předpokladům a proti smradům
proti
další hypotéce na dům
proti
státním zřízení a ostnatejm drátům
proti
všem hlavám našeho státu!
Proti
slzám v ložnicích násilí
proti
obušku s policejní košilí
proti
Čechu či Rusákovi
proti
každé vidině mladé vdovy
Proti
respektu a slušnému chování
proti
schématu veřejného nalhávání
(či snad nahrávání?)
Proti
cenzuře internetu
proti
touze po lepším světu

Proti
násilníkům duše
proti
křídlům černé moruše


Proti tomu chci stát.

Me against the world

Chtíč a touha

2. dubna 2012 v 0:18 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Mozek.
Je to jako by mi někdo vytáhnul z hlavy střepy. Střepy jemného skla, které nevytvořili lidské ruce, které dokáží vytvořit jenom zlá slova, jen odpor a hnus. Jeden nádech, jedno polechtání plic, jeden krok blíže ke smrti, jen to jedno, jenom to vytahuje ony střepy, vkrádá se do šedé kůry mozkové, následně do bílé hmoty, rozlévá se do podvěsku mozkového, vsakuje se do míchy a páteční magistrálou se rozlévá do všech koutů lidské schránky. Démon vyhání démona, olizuje krvácející nervové centrum, jeho sliny léčí, ač se rány ještě více otevírají. Démon saje jako tučně zaplacená děvka v nejlevnějším bordelu, jako kojenec mateřské mléko, démon saje život. Tkáň se rozpouští. Mozek se rozpadá, neurony také, pevná hmota přestává existovat, opouštím realitu. Žádné spoje neexistují, nemají co spojovat. Synapse se roztekly. Myšlenka putuje jako nabitý iont od katodě k anodě, obsah lebky je elektrolytem. DNA je přepsána, adenin se spojuje s cytozinem ačkoli je mu předepsán guanin, všechno je porušeno. Pro zničení všech pravidel je třebas nejdřív zničit ty svoje. Zničit svoje pravidla znamená dekalciolizovat páteř, dekalcializace znamená zničit mozek, zničit mozek znamená zničit člověka.

Nejsem nadále člověkem.

Realita napadla elektrolytický obsah mé lebky jako ostrý nůž a snažila se dostat dovnitř. Ionty, které dčíve byly myšlenkami a vzpomínkami si uvědomili, že takhle nějak je to při defloraci - nějakej mladej zmrd se chce dostat do čtrnáctky ležící v rozházený postely svejch rodičů, který jsou v práci a čekaj, že jejich drahá dcerka studuje, nebo dělá něco podobně zbytečnýho. Místo toho teď její tělo provází bolest, bolest pocházející ze zasvěcení, škola života.

Realita a šílenství se vyrovnalo jako hladina světla a stínu v refraktometru.

Já protestuji!
Vraťte mě tam! Doprdele, já chci zpátky! Dejte mi ještě čuchnout, dejte, dejte! Vy kurvy! Vy duševní kriplové!
V osobní narkomaniakální explozi vytahuji z kapsy zbraň. Zbraně jsou jednoduché.

Nabít. Natáhnout. Zamířit.

Chceš to schytat ty?! Nebo ty?! Nebo kurva ty?! Vraťte mě zpátky, vra'tte mě zpátky! Já chci zpátky, nechci tu žít s vámi, prosím vás, snažně vás prosím, chcípněte!

Smrt je chladná. Zbraň je chladná jako smrt. Vražda je chladná, sic spáchána v sebevětším rozhořčení. Toluen je chladný. Musí být jinak by se vznítil. Všechno je chladné. Všechno k sobě pasuje. Všechno je v pořádku. Svět je chladný. Lidé jsou charakterově i emočně ploší. Chladní. Život je chladný. Život sem nepatří. Na Pluitu musí být lidem moc hezky. Proč na Plutu nejsou lidé? Protože si Pluto uděláme ze Země. Ledovce, ach, krásné ledovce, zima, chlad - nač teplo.

Já...já chtěl psát! Chtěl jsem hrát! Chtěl jsem být spisovatel, filosof, učitel, herec, dramatik, šašek! Chtěl jsem tvořit!

Další láhev, další dávka pro nos. Už je zase všechno v pořádku. Pouštím chladnou zbraň z rukou. Je to krásné...odcházím ve svůj vlastní vesmír, ve své myšlenky, do utopie.

Ale proč je všechno kolem jako v tunelu? A proč místo tmy svítí bílé světlo? Zajímalo by mne, co bude na konci...