Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Chtíč a touha

2. dubna 2012 v 0:18 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Mozek.
Je to jako by mi někdo vytáhnul z hlavy střepy. Střepy jemného skla, které nevytvořili lidské ruce, které dokáží vytvořit jenom zlá slova, jen odpor a hnus. Jeden nádech, jedno polechtání plic, jeden krok blíže ke smrti, jen to jedno, jenom to vytahuje ony střepy, vkrádá se do šedé kůry mozkové, následně do bílé hmoty, rozlévá se do podvěsku mozkového, vsakuje se do míchy a páteční magistrálou se rozlévá do všech koutů lidské schránky. Démon vyhání démona, olizuje krvácející nervové centrum, jeho sliny léčí, ač se rány ještě více otevírají. Démon saje jako tučně zaplacená děvka v nejlevnějším bordelu, jako kojenec mateřské mléko, démon saje život. Tkáň se rozpouští. Mozek se rozpadá, neurony také, pevná hmota přestává existovat, opouštím realitu. Žádné spoje neexistují, nemají co spojovat. Synapse se roztekly. Myšlenka putuje jako nabitý iont od katodě k anodě, obsah lebky je elektrolytem. DNA je přepsána, adenin se spojuje s cytozinem ačkoli je mu předepsán guanin, všechno je porušeno. Pro zničení všech pravidel je třebas nejdřív zničit ty svoje. Zničit svoje pravidla znamená dekalciolizovat páteř, dekalcializace znamená zničit mozek, zničit mozek znamená zničit člověka.

Nejsem nadále člověkem.

Realita napadla elektrolytický obsah mé lebky jako ostrý nůž a snažila se dostat dovnitř. Ionty, které dčíve byly myšlenkami a vzpomínkami si uvědomili, že takhle nějak je to při defloraci - nějakej mladej zmrd se chce dostat do čtrnáctky ležící v rozházený postely svejch rodičů, který jsou v práci a čekaj, že jejich drahá dcerka studuje, nebo dělá něco podobně zbytečnýho. Místo toho teď její tělo provází bolest, bolest pocházející ze zasvěcení, škola života.

Realita a šílenství se vyrovnalo jako hladina světla a stínu v refraktometru.

Já protestuji!
Vraťte mě tam! Doprdele, já chci zpátky! Dejte mi ještě čuchnout, dejte, dejte! Vy kurvy! Vy duševní kriplové!
V osobní narkomaniakální explozi vytahuji z kapsy zbraň. Zbraně jsou jednoduché.

Nabít. Natáhnout. Zamířit.

Chceš to schytat ty?! Nebo ty?! Nebo kurva ty?! Vraťte mě zpátky, vra'tte mě zpátky! Já chci zpátky, nechci tu žít s vámi, prosím vás, snažně vás prosím, chcípněte!

Smrt je chladná. Zbraň je chladná jako smrt. Vražda je chladná, sic spáchána v sebevětším rozhořčení. Toluen je chladný. Musí být jinak by se vznítil. Všechno je chladné. Všechno k sobě pasuje. Všechno je v pořádku. Svět je chladný. Lidé jsou charakterově i emočně ploší. Chladní. Život je chladný. Život sem nepatří. Na Pluitu musí být lidem moc hezky. Proč na Plutu nejsou lidé? Protože si Pluto uděláme ze Země. Ledovce, ach, krásné ledovce, zima, chlad - nač teplo.

Já...já chtěl psát! Chtěl jsem hrát! Chtěl jsem být spisovatel, filosof, učitel, herec, dramatik, šašek! Chtěl jsem tvořit!

Další láhev, další dávka pro nos. Už je zase všechno v pořádku. Pouštím chladnou zbraň z rukou. Je to krásné...odcházím ve svůj vlastní vesmír, ve své myšlenky, do utopie.

Ale proč je všechno kolem jako v tunelu? A proč místo tmy svítí bílé světlo? Zajímalo by mne, co bude na konci...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sleeveless cocktail dresses sleeveless cocktail dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 10:42 | Reagovat

Herb Cohen~ You and I do not see things as they are. We see things as we are.
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama