Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Květen 2012

Co vy víte

13. května 2012 v 22:38 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Možná jednou budu chápat
A přestanu být blbem
Ve dne bdělost, v noci chrápat
K tomu vnímat svět kolem
Zapomenout na pózu
Věnovat se rozumu
Naučit se Marsejezu
A pít i kolu bez rumu

Jenže já jsem takhle rád
A asi ještě chvíli budu
Tak nechte mě si pořád hrát
Mějte mě furt za pobudu
Vždyť mám smysl, volnost, lásku
To je všechno to co chci
A ne být loutka na provázku
co přichází o své sny

Dle občanky jsem dospěl již
Ale dle sebe jsem stále dítě
A v tom asi bude ten kříž
...co vy víte, co vy víte...

Singin' with Ludwig Van

13. května 2012 v 21:10 | Zombák |  Empty words
Mějte odvahu mýlit se!
- Hegel

Jak tak pozoruji, poslední dobou se mi na blogu začínají objevovat lidi, které jsem v životě neviděl, či o nich nikdy neslyšel a vážně by mne zajímalo, kdo je na toto "místečko" zavedl. Ne snad, že bych svůj blogísek nepropagoval a nesnažil se ukazovat sám sebe (a onanisticky nesledoval vzrůstající návštěvnost), ale sakra - tady se již jedná o lidi, jimž nic nevpaluji do monitoru v podobě odkazu na zkurvenym FaceBooku.

Takže vám vážně závidím váš čas a zároveň se pozastavuji nad tím, proč jím mrháte návštěvami stránek, jako je tato. Můžu sice říct "Jo díky, rád se líbim, přijďte zas." a budu to i myslet vážně, na druhou stranu, pokud mne čtete, upřímnou soustrast, bavím se já, stejně tak jako ti moji přátelé, kteří tvoří. Ti blogísky nemají. A to proto, že píšou lépe a tedy nemají potřebu cákat své literární sperma po internetu a nechávat jej slízávat nejrůznějšími uživateli.

K otázce talentu, který mi zde někdo přisoudil - nasrat, nasrat a znovu nasrat! Moje výplody v sobě majuí kafe a cigára, tvrdej chlast, měkkej chlast a bůhvíco ještě, ale talent to vážně nebude.
K otázce reality se zopakuji - vždycky píšu o realitě. Kdysi jsem do jednoho zápisníku, který mi dosud leží na poličce napsal "Jakkoli se příběhy na následujících stránkách mohou zdát fiktivními, v mé hlavě jsou všechny reálné."

A teď pár věcí o tom, jak vlastně žiju. Denní snění bylo perfektní a každej kdo ho prošvihnul o hodně přišel. Otvor a Patvar, jistý velmi zvláštní recitátor a psychadelik, pan Chik a jeho kurevsky skvělý blues, úžasní lidé. JSem vážně vděčný, že je mohu znát, a že mne ještě nezačali nenávidět, ať jsem se před nimi (a bohužel hlavně k nim) choval už tisíckrát jako hovado.
Jinak, vůbec, je tu poslední dobou legrace. Akcí je víc a víc, ať už jsou to fireshow, koncerty, či prostě náhodný kalby. Bavím se, bavím. Ale blíží se den, kdy se zase budu muset vyspat. Cítím v sobě strašlivou únavu. Na druhou stranu, ta tam taky už bude pár měsíců.
Včera jsem s Marianne a Markem slavili Matějovi osmnáctiny. Bylo to hezké. Komorní společnost, Bang!, hromada krabicáku, hudba, nádherné prostředí Markovi zahrádky a cigára. Vlastně, když jsme se dnes s Marianne šourali ke mně domů na oběd, cítil jsem se zase skutečně šťastný.

Tak...zase někdy na viděnou, vy všichni. Ludwig Van mne bude doprovázet snad ještě hodinku. Teď si mažu udělat kávu, zapálit dvě tři cigára a pak sem asi hodím nějakou tu sračku, abyste mi mohli začít vyvracet tenhle článek.

Díky.