Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Bylo nebylo

21. července 2012 v 0:50 | Zombák |  Empty words
Pamatuji si ty krásné časy.

Tehdy jsem byl ještě fakt děcko a vůbec mě to nesralo. Alkoholu jsem se prakticky bál a nevěděl bych, jak chutná pivo (za předpokladu, že bych neměl přátele ala Kothy, že jo). Byl jsem ještě připosranější než sem teď ale stejně - pokaždý když jsem dorazil na chalupu, srazil se s partou, ukecal babičku abych mohl spát u Vladimíra a pak jsme lítali do noci po vesnici, bylo to skvělý.

Nezapomenutelný scény - přes den sme jezdily na kolech a tak vytvářeli složité vojenské nálety na pozemní cíle, popřípadě krátké bitvy mezi sebou. Byl jsem o dost oplácanější smrad než sem teď a ani tehdy jsem neměl fyzičku, takže tyhle naše legrace mne vyčerpávali (navíc jsem si ještě namlouval, že mě třeba v něčem omezuje astma), a přesto jsme se ještě v noci rozhodli lítat, dělat bordel, prudit naše nejrůznější nepřátele (zimní výpravy na Ježky jsou nezapomenutelné) a pochody na dětské tábory. Byli jsme smradi, banda malejch hajzlů, který si nakoupili paklík malejch pirátů a házeli je na všemožný baráky. Pamatuji si, jak jsme se jednou připlížili na jeden dvorek nenáviděného pana Ježka, s petardama v rukou a s tím, že jim nejdřív nahlédneme do oken. Po půl hodině plížení se po dvorku jsme se dostali až k psí boudě, o které jsme si naivně mysleli,ž e je prázdná...nebyla. Nebo když jsem se jednou vrátil domů a tam mě málem spráskali jak psa, protože přišel pan B. s tím, že jsme jim petardou napraskli stěnu (hovadina, ale na někoho to svést musel)...

Pochody na dětskej tábor Sluníčko jsou kapitolou sami o sobě. My byli takoví parchanti! Chodili jsme několik kiláků skrz lesy a mkopce jenom proto, abysme mohli strašit ještě menší haranty. Popřípadě jsme jim na tábor váleli obrovské balíky slámy, snažili se ukrást vlajku. Většinou to celé končilo naším velmi rychlým a zbrklým ústupem - ty vedoucí holt měli koule. Ale přesto to bylo nezapomenutelný!

Ale proč to vlastně píšu...mělo to tehdy prsotě holt šťávu. Teď mi přijde nahovnoi blbý ježdění v popelnici. Málokdy se ožeru tak, abych dělal něco zábavnýho. Většinou jen vykydnu, nebo mám hnusný deprese. A nebo chci dělat něco, co je fakt přes čáru.

Poslední dobou se mi zdá, že už nemám to, co jsem dřív měl - to nadšení, to potěšení z neškodnejch sviňáren. To napětí. Už prostě v tomhle ohledu nic necítím. Když vidím dětský tábor, nechci jim lohnout vlajku. Když vidím zvonek, neláká mne zarvat do něj sirku. Když vidím prodej rachejtlí, nechci jich hromadu nakoupit a pak nacpat třebas do schránky.

A hlavně už mě to nebaví. Happy jsem jenom když jsem se svou drahou, nebo vylitej. Jinak se často cítím prázdný a znuděný.

Prostě vyhaslej, vole.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 E de la C E de la C | 21. července 2012 v 12:19 | Reagovat

Jo, dětství se nepozorovaně proplíží mezi prsty a najednou se otočíš a je v nedohlednu. Možná ho ale pořád můžem dohnat...jen si dokola neříkat, že už to nemá cenu...

2 Zombák Zombák | Web | 21. července 2012 v 13:44 | Reagovat

Snažím se, Evi. Snažím se a snažím se pořád. Proto blbnu, jsem pořád smrad, ale říkám si, že už je to jen prázdná snaha a divná póza.

Ovšem k dospívání tyhle problémy želbohu asi patří.

3 Zombák Zombák | Web | 21. července 2012 v 13:45 | Reagovat

A lituji všech, kteří si neprojdou alkoholickou a sebedestruktivní lázní - cokoli jsem zakusil a kdykoli byl v tom nejhorším svrabu, vždy mne to zvedlo, posílilo a poučilo.

4 Zee Zee | Web | 21. července 2012 v 19:04 | Reagovat

starý časy. haha. ale je nemám co řikat..

5 Borůvka Borůvka | Web | 23. července 2012 v 23:11 | Reagovat

Ber to tak, že máš aspoň na co vzpomínat. Já nemám ani na co vzpomínat, ani nic neprožívám a pochybuju, že něco zajímavýho prožívat budu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama