V jaře dvanáctém
na hrbu vrby
seděli báby dvě
šířili drby
Šířily pověsti plné zášti
pravdy ani co by vtěsnal za nehet
zapomněly jak za jejích mládí
za tento prohřešek klotaly dehet
Ztratily pachuti z té černé tinktury
jenž upomene na špatné skutky
a ponouklne nevzít do ruce zbraně
Tak světem prochází nože a trubky
Sestry v černobílém odění nesou se
v očích morálky svaté jak beránek
A jejich ovečky poslouchají lži
pro mluvu křik a pro postoj stojánek
Formičky na lidi a hrnce na vlastnost
v páteři houby a citlivý rosol
život na talíři v předepsaném menu
(jestli ti nechutná, prací ho dosol)
Městem zas táhne se zčernalý vzduch
ve slevě v regálu krabicový Bůh.

První a poslední sloka se mi fakt líbí, ale ten zbytek se ti Zombe moc nerýmuje...