Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Červen 2013

29.6.2013

29. června 2013 v 3:59 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Nemůžu spát
a tak se sklenkou
mlátím hlavou do zdi
a prosím
abych upadl do bezvědomí
Jsem šílený
neuvěřitelným množstvím
vykouřených cigaret
ve stavu absurdna
Jsem ve svém nebi
prokletým andělem
největší peklo
se stalo skutečností
jsem volný

splnil se můj sen.

Far away

29. června 2013 v 2:31 | Zombák |  Empty words

Tak zas pár slov o sobě.

Události posledních pár dnů a měsíců měly velice rychlý průběh a tak jsem si připravil několik málo bodů pro ty stalkery, kteří nutně musí vědět jak na tom jsem. Takže to vlastně píšu pro sebe.


1) Ukončil jsem školní docházku. Konečně - po čtyřech letech očistce v podobě studia na střední škole jsem úspěšně prošel víceméně úspěšně zkouškou dospělosti. Nejsem dospělejší ani za mák a prošel jsem ji spíše méně než více, ale prošel. Sice jsem musel slíbit, že v životě nebudu dělat ve zdravotnictví, ale jinak to vyšlo. Teď jen čekám jestli mě vezmou na tu mojí fildu a jestli ne, nastoupím v říjnu na fakultu husitskou teologickou. Možná mě to studování konečně začne bavit.


2) Mám práci. Je to tedy brigáda a nevydělávám žádné velké peníze (nemluvě o tom, že v neděli teprve zakončím první měsíc nádeničiny), ale na uživení se to bude stačit, zvláště s malými finančními injekcemi od mých drahých rodičů. Jojo, zasranej somrák a vyznavač undroše začal makat. V pekle sněží, nebo tak něco. Z práce mám spousta zajímavých zážitků a v hlavě se mi formuje nejedna povídka, tak se možná někdy dokopu k tomu, abych je napsal.


3) K předchozímu bodu se také tak nějak váže má změna bydliště. Posledních pár týdnů pendluju mezi Prahou a mým bývalým kutlochem a tahám sem věci. Začínám bydlet u Jiřího a zkusíme to tu spolu nějak táhnout. Vzhledem k tomu, že často po noční šichtě přicházím do bytu, ve kterém byl evidentně večírek (ať už tu leží prázdné lahve, nebo lidé plní alkoholových snů), tak tu bude velká sranda. Vážně se těším, až tu budu definitivně - tedy po podepsání smlouvy.


4) Stále sem šťastně zadaný blázen (plačte mé obdivovatelky), což je vzhledem k mé nátuře dost k podivu. A to si občas říkám, že jsem čím dál větší pedant. Nemá to ta moje kráska jednoduché, vážně nemá.


5) Naše divadelní spolky chtějí skutečně začít hrát divadlo. A vypadá to vážně nadějně. Sláva.


6) Filip Topol a Jan Kašpar zemřeli. Snažně prosím - dejte si na ně někde rum.


Inu, tolik k rekapitulaci. Zítřek může přinést úplně nový život.


ChessMaster

Čekání na Slunce

28. června 2013 v 7:38 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Praha je jako ústřice, která vydává svou perlu. Na první pohled nejde o nic zas tak drásajícího, tuplem je-li člověk rodilý pražan. Ale procházet se před východem slunce po bábřeží, cítit vhlkost ve vzduchu, z dáli pozorovat ožívající Karlův most...

Přesně to jsem cítil, když jsem se v brzkých raních hodinách toulal po Alšáku. Rackové kroužili nad vodou hledajíce obživu a svým ukřičeným zpěvem budili labutě, které nevrle vytahovaly dlouhé krky z pod svých bělostných křídel. Nechával jsem se uchvátit touto každodenní scenérií, která mi je přesto tak vzácná, když jsem zatoužil po usednutí, jenž by dodalo odpočinku nohám a hlavě možnost rozplynout se v snění.
Všechny lavičky byly prázdné krom jedné - seděl na ní starý muž s šedým plnovousem, fajfkou mezi zuby, oděn pouze ve společenské košili, jenž byla svírána vestou. Snad mne zaujalo, že muž sedí za takového chladného rána oděn pouze v košili, snad jistý sentiment. Ať to bylo tak či tak, tázal jsem se ho, zda mohu přisednout.
Ani na mne nepohlédnul, pouze přikývnul.
Chvíli jsem zadumaně sledoval Vltavu, chvíli zas jeho - co tu dělá, proč tu je? Není mu zima?
"Pane, vemte si na chvíli můj kabát. Musí vám být zima." řekl jsem bodře.
Umlčel mne posunkem ruky.
"Mne zahřeje slunce, mladíku." odvětil prostě.
Dalším posunkem odmítnul cigaretu, jenž jsem mu nabízel a ukázal na fajfku v ústech. Nechtěl jsem ho dál rušit a tak jsem mlčky seděl vedle něj, kouřiv levné cigarety a nacházeje se v prapodivném rozpoložení. V mé duši se mísil klid se zvláštním pocitem očekávání - jako by se snad měl muž každým příštím okamžikem rozplynout. Nevím z čeho jsem získal ten až nadpřirozený dojem.
Dost možná proto, že jsem ještě nikdy neviděl někoho jen tak sedět a čekat na...co?
Čas ubíhal a po nábřeží se začínali potulovat první kolemjdoucí. S přibývajícími minutami se jejich počet zvyšoval a zvyšoval, ale jako bychom pro ně neexistovali, seděli jsme mimo dimenzi. Když už jsem pomalinku klimbal, znavený ránem a zahloubaný sám do sebe, sluneční svit se přiblížil k naší lavičce a dotknul se starcovi boty. Kmet smekl klobouk, který zakrýval téměř plešatou lebku, složil si ho do klína a zavřel oči. Jako by mu jas dodal i jakési vnitřní světlo. Tvářil se tak blaženě, že ostatní tváře proti té jeho byly pouhé papírové masky.
Když ho slunce celé odělo do zlatých barev, otevřel oči. Koukal jsem na něj s jakýmsi puncem posvátnosti a pokory. Otočil se ke mně.
"Víte, mladý muži...je to už deset let. Chodím sem každý den ráno a vítám Slunce. Den co den se zde s ním střetávám a ono mi vychází v ústrety, objímajíc mne celou svou září. Už deset let. Nevím proč, ani jak mě to napadlo - jednou jsem prostě seděl. A je to ten nejúžasnější pocit v mém životě. Sedávám tu a vrací se všichni moji přátelé, všechny mé lásky. Přestávají bolet rány a Slunce mne zbavuje chladu. Slunce mi každé ráno dává život. Mně, vám...všem. Je mi líto těch, kteří příjimají tento dar a přitom o něm nevědí. Víte, že si ke mně ještě nikdá nikdo nepřisedl?"
Nečekal odpověď. Nasadil si klobouk, uhasil fajfku, vstal a odešel.
Seděl jsem jako přimražený a sledoval ožívající město. Byl jsem uchvácen.

Začal jsem docházet každé ráno na to samé místo - vždy tam byl. Stejná lavička, stejná vesta, stejný klobouk a stejná fajfka. Už nikdy jsme nepromluvili - snad jen si vyměnili gesto pro pozdrav a loučení. Byl jsem od té doby mnohem šťastnější. Tak tomu bylo mnoho týdnů.

Jednoho dne však nepřišel. Mé zklamání bylo obrovské, ale uvažoval jsem racionálně - starému pánovi třebas není dobře. Zítra přijde. Ale takto nepřišel po čtrnáct dnů.

V ráno patnáctého dne jsem při příchodu na obvyklé místo pocítil silné znepokojení. NA naší lavičce seděla žena. Nikdy tam ráno neseděl nikdo krom nás - prostě tomu tak bylo. Začal jsem to vnímat jako vntřní pravidlo, mystický řád. Jenže dnes bylo všemu jinak. Nehodlaje porušovat každodenního rituálu jsem se tázal, zda-li je vedle ženy místo. Ani o mne nezavadila pohledem, jen pokynula. Seděl jsem, trochu rozpačitě a má hlava, obvykle v tato překrásná rána naplněna štěstím a vírou v zítřek se nemohla zbavit pocitu cizí přítomnosti. Vytáhnul jsem krabičku cigaret a nabídl ženě po mém boku. Přijala a mlčky jsme kouřili.

"Mám pro vás dopis od otce. Už nepřijde." téměř zašeptala. Strčila mi do klína obálku z bílého papíru a odešla. Chtěl jsem ji zastavit a vyptávat se, ale věděl jsem, že odpovědi byly již dávno napsány a teď leží na mých kolenou. Otevřel jsem je.

"Neztrácej čas pro starého blázna."

Už jsem na to místo nikdy nepřišel vítat Slunce.

Teď, při každé své večerní toulce, najdu si místečko na které dopadají zbytky paprsků a čekám na jejich odchod. Při těchto chvílích, když jeho záře opouští mé tělo, vzpomínám na Starce a loučím se s ním stejně, jako se Sluncem. S ním a se všemi lidmi, které jsem kdy miloval.