Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Září 2013

30,9,2013

30. září 2013 v 2:11 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Poničená kůže svěšenejch rukou
čistý řezy a krev na koberci
vlastně bezdůvodně
Snad jen proto,
abych mohl zvednout telefon
a zavolat ti,
a podotknout,
že jsem ti říkal, že
tě budu milovat až do
konce života.

Emilka říká že bolest
je moc čistá na to,
abychom jí dokázali schovat
a že sebevražda je umění.
Sebevražda je umění,
ale o zbytku ta píča jen kecá
a dobře ví,
že ví hovno.

Nakonec si stejně
zastavim krvácení na hajzlu
v nějaký útulný knajpě
Nechám se odvést domů
a budu ještě tiše téct
na prostěradlo
ale to jen tak decentně,
(abych nikoho neurazil)
a ráno jen přepočítám
promile zbytkovýho chlastu
drobáky v zadní kapse kalhot
a počet přeřezanejch šlach...

Adventure Time

19.9.2013

19. září 2013 v 8:17 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Bylo přesně to hnusný odpoledne plný slunka, vedra a bolehlavu. Čekal jsem jako idiot, zapaloval o sebe cigarety a modlil se, aby ta kocovina přešla. Den předtím večírek nevyšel tak jak by měl, účty velký a práce málo. Do toho hromada starostí - to všechno se snažilo vyskočit mi z hlavy.

Viděl jsem oknem školky, že děti přicházejí z oběda. Konečně. Zvedl jsem zadek z patníku, zahodil vajgl a vešel do budovy.
"Dobrý den."
Víc jsem říkat nemusel, Neratovické vychovatelky mne znali už dlouho - dřív jsem sem chodil jednou za čas pro bráchu a toho teď vystřídala sestra. Myslím, že kdyby mne ve školce neznali, tak bych klidně mohl máchat občankou a stejně by mi jí nevydali - roztrhaný boty, tejden neoholenej ksicht a smrad z cigár dělalo s mym zjevem svoje.
"Dobrý den, Karle, pro sestřičku? A jak se vá m daří?" ptá se vychovatelka se strojenym úsměvem a já mám chuť okamžitě jí poslat do prdele.
"Všechno v pohodě. Nezlobila ségra?" snažím se, aby to neznělo nějak extra odmítavě.
"Ta a nezlobit? To dřív začne v pekle sněžit!" trocha toho škrobeného smíchu. "Ale ne, dělám si legraci, byla hodná. Hned vám jí zavolám. Verunko!"
Z místnosti před kterou stojím se ozve radostné zavřísknutí. Tenhle zvuk by mi ve stavu, v jakym sem se nacházel, měl urvat hlavu, ale bůhvíproč se ve mně místo toho rozpřostřelo příjemný teplo.
Ségra proletí dveřma a obejme mě kolem kolen. Podívá se na mě nahoru a usmívá se. Strašně se stydím. Sakra, vždyť já sem brácha na baterky! Nikdy jsem si s nima nechtěl hrát jinak než na počítači, byl jsem na ně často hnusnej a místo toho, abych jim k Vánocům kupoval hezký dárky, sháněl jse všechno možný, protože jsem prostě neměl prachy. Vidí mě jednou za uherskej rok a to jen kvůli těmhle záležitostem jako je hodinový hlídání, než se máma vrátí z práce a já se zase vrátím k svýmu divnýmu závodu s realitou. Jsem odpudivej, vypadám hrozně a ten smrad typickej pro popelník by neměla čuchat malá holka.

A ona jen stojí a usmívá se. Cítím z ní, jak je strašně ráda, že mě vidí a že jsem si pro ní přišel a já už dávno nemám kocovinu a bejt poblíž koš, tak vyhodím krabičku a všechny prachy jdu se sestrou rozfofrovat na parádní zákuskovou párty do cukrárny. Pak se trochu vzpamatuju. Byl to jen záblesk. Takhle to nikdy nebude.

"No tak klid, nech si něco i pro mamku s taťkou," povídám s úsměvem, který po dlouhé době nepředstírám "ještě by si mohli přijít ošizený."
"Jasný, Kájó!" odpovídá tim nechutně roztomilym dětskym hláskem a utíká ke své skříňce. Trochu zápasí s nazouváním botiček.
"Pomůžeš mi, plosím?" zeptá se polohlasem a snad trochu provinile. To už by měla umět a umí, jen je líná. Ale sakra, od čeho jsem bratr.
"To víš že jo, ségra. Ale ne, že to zas vyslepičíš mámě, až se bude ptát, jak jsi byla dneska šikovná, jasný?", ale to už mi dávno nevěnuje pozornost a div si neukroutí ruce, jak se natahuje po papírové slunečnici, která bude podle něuměle nalepených semínek jejím výtvorem. Chválím a zápasím s botičkami - oblékat dítě je disciplína náročnější, než rodeo.

"Jak se říká paní učitelce?"
"Nasledanou!"
"I tobě, Verunko. Mějte se, Karle." zdraví nás, ale jen něco zamručím a odcházíme.

"To sou liány?", ptá se mě sestra, když procházíme kolem stromu, na který někdo hodil kus duše z kola. Chci jí to vysvětlit, ale když se podívám do toho obličeje vzrušeného očekáváním odpovědi, povolím. Asi jsem prostě měkej.
"No jasně. To tam nevidíš ty opice?" odpovídám žoviálně.
"Jooooooo! A můžu si s nima chvlku hlát, Kájó? Prrrrosím!" zaráčkuje, když se snaží mluvit zřetelně, přece jako velká holka.
"No jasně. Já si tady sednu a budu tě hlídat, aby tě moc neotravovali Ale jen chvilku, ano? A až řeknu, jdeme bez keců domů!" snažím se působit výchovně. Jsem k smíchu, ale baští mi to. Neodpoví, jen přikývne a už běhá v mezi lijánama a opicema a bůhví čím ještě. Cítím se za ní hrozně šťastnej, když vidím, jak skáče a hraje si a o světě ví hovno, což je jí ovšem šumák - za rok přece půjde do školy a bude velká holka. A až tam jí začnou ničit. Otesávat, vychovávat, vyrábět...teď má ještě rok absolutní bezstarostnosti. Alespoň jsem si to myslel. Najednou se otočí a přiběhne ke mně na lavičku. Tváří se zachmuřeně.
"Já sem si to vymyslela. Já vim, že tam ty opice nejsou."
"Ale co kecáš, vždyť jednu vidím!"
"N-E-K-E-C-Á-M. Ty kecáš. A paní učitelka říkala, že si nemáme vymýšlet a já si to vymýšlím, když si jako hraju." povídá provinile a má skoro na krajíčku.
"Ale to si přece nevymýšlíš, Verčo! Vymýšlíš si, když lžeš. Tohle si představuješ."
"Co to znamená?"
Vysvětluju jí, jak to je a není a co znamená co. Po chvilce se jí očka zase rozzáří a běží si hrát dál.
Zas ten pocit štěstí - když může ona, tak já taky! A najednou před sebou vidím svojí o pár let mladší verzi, která taky běhá, blbne s kamarádama, paří ka koncertech a ráno jí nebolí hlava.
Koukám na sestru a přemýšlím nad tím, nad čím jsem nikdy přemýšlet nemusel. Nad tou větou "Tohle je asi trochu horší, než tvoje astma, Karle, ale zatím je to v pořádku..." , nad tím, že nikdy nebude moci vrcholově sportovat (ale bůhví, jestli by někdy chtěla) a nad tím, jestli to jednou nebude horší. Když nad těmahle věcma člověk přemítá, většinou se stává lepším vůči těm, které miluje. To není můj případ.

"Hej, ségra!" zavolám na ní.
Prohlédne si mě tázavým pohledem a nejistě ke mě přijde, uši nastražené, aby mi ve vteřině mohla na sto způsobů sdělit, že domů ještě nejdeme.
"Mám tě rád." obejmu jí a zašeptám. Není v tom smutek, sebemrskačství, soucit, ani nic takovýho. Prostě by to jen měla vědět. Protože je to pravda.
"Já tebe taky, Kájo," bože můj, tyhle oči nelžou "ale můžeme tady být ještě?"
"No jasně že jo. Tak utíkej a dávej pozor, ať na tebe nespadne opice!"

Zachichotá se a už je zase v luftu.

Mám hroznou chuť na cigaretu, ale tohle by prostě malý holky neměly vídat.

Tóny

16. září 2013 v 13:06 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Milesova trubka
Vráťův saxofon
Ludovicův klavír
už vyhnaly mi z hlavy
myšlenky a psychotropní
látky

jenom pohybem prstů
a pomocí dechu čarují
svět ve světě uprostřed nicoty
jak může i
masový vrah cítit stesk
jen když slyší ty
jemné a jednoduché
metafory,
které hudba ryje na vrata Ráje?

HRajte mi prosím
ty dechberoucí symfonie smutku
a melancholie
a hluboké radosti
dál

Protože pokaždé
když skladba skončí
na nebi se rodí hvězdy
a slunce smířlivě stahuje
své zlaté vlasy z našich
vyprahlých obličejů

A pak se pije
dokud hraje hudba
Až skladby odezní
zbyde jen smutná
vzpomínka
na lidství.


Měsíc

1. září 2013 v 16:00 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Kráčím po nocích prázdnou oblohou
a hvězdy mne provázejí, kurtizány
svítím na cestu těm, kteří nemohou
přetrhnout řetězy v nichž jsou uvázáni

Dávám naději těm jenž zrak upírají
na mé bílé tělo plující vesmírem
Milenci při mém svitu dech tají
a básníci smutně šustí papírem

Procházím se pro ně přitom jsem sám
kolem mne chladno, prázdno a ticho
na rohu zas zvrací opilec Jan
ještě před chvílí křičel, teď už je ticho.

Ráno dojdu k loži jež v horách mám
a každé to ráno dostávám strach
Mé jméno je Měsíc já pravím vám
na východě vstává Slunce - snů vrah.