Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Říjen 2013

Srát romantiku

28. října 2013 v 7:08 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
"A jak že je to velký?" řekla ledabyle, zahleděna do monitoru, na němž se v různém uspořádání uskupovaly hrací kameny.
"Asi jako křepelčí vejce." odpověděl nevzhlédnuvše od knihy.
"To není tak moc, ne?"
"V tomhle případě je to víc než dost, řekl bych."
"To neni fajn. Nemůžou to vytáhnout?"
"Tyhle věci se z hlavy tahaj blbě, krásko."
"Takže co budeš dělat? Co budeme dělat? A jak to bude?" ptala se a své otázky doprovázela klikáním myši.
"To je jednoduchý. Začne chemo, ale prakticky stoprocentně to bude k ničemu. Buď to zůstane takhle velký, nebo to poroste. Předpokládám, že mi to na něco začne tlačit a vzhledem k umístění dost možná časem přestanu mluvit." odpověděl nenuceně a obrátil list knihy.
"Vždycky jsem říkala, že s tou tvojí ukecaností se něco musí udělat."

Srát romantiku.

"Jo, to je fakt. Vlastně mi to přijde vhod - soudruzi vyhráli volby a tak je jen otázka času, kdy se začne udávat. Tak aspoň někde neplácnu nějakou blbost." pousmál se. "Teď mě vlastně docela sere, že jsme se ještě nevzali - nedostaneš vdoveckej důchod."
"Ne, že by mi na tom záleželo," přidrzle se ušklíbla "protože kdybych byla zlatokopka co jde po financích, nikdy bych si s tebou nezačla."
"Au, to bylo do srdíčka!"
"Myslíš do toho minikousku, kterej jsem ti nechala? Hele, když jsme u toho, přiznej se - uvažoval jsi nad sebevraždou?" zeptala se zamyšleně a podívala se na něj.
"No jasně, že jo! Měl jsem docela epický plány. Třeba že uděláme večírek, já to všem řeknu a pak mi podřežeš krk! Jenže ty nemáš ráda krev, nemáš moc sílu a navíc byste si pak všichni šli sednout. Tak jsem ještě uvažoval nad hromadou heroinu, ale mně se to svinstvo nějak hnusí. Zůstal jsem teda u plánu "Marat", ale vzhledem k tomu, že nejsem slavnej francouz, kterej se křestním jmenuje Jean, tak by to asi nesklidilo takovej úspěch, jak bych si přál. Takže ne, radši dodejchám vv klidu a budu tu otravovat vzduch."

Srát romantiku.

Skrovně povečeřeli, shlédli stupidní snímek a pak se bůhvíproč nemilovali. Ležela vedle něj, tisknouc se k jeho hrudi, a kontrolovala, jestli spí. Když se ujistila, že tomu tak je, začaly jí kapat slzy. Nedokázala přestat šeptat slova, kterými prozrazovala, jak moc je zoufalá a jak moc ho miluje.

On nespal. Málem mu přes zavřené rty prolétla ta věta o tom, že on ji miluje také, že má strach a že o ní nechce přijít. Ale udržel zavřené jak rty, tak oči. Nemohl si dovolit být před ní slabý.

Srát romantiku.

Jak předpověděl, tak se dělo. Vlasy šli dolů, a z rozverných dialogů se čím dál více stávaly jednostrané monology. A i ty po čase utichly. Naučili se žít potichu.

Ale potom už nešlo jen o mluvu. Pohybové schopnosti na minimu, čím dál častější vysoké horečky a neschopnost vnímat.

Stále usínala po jeho boku a stále mu opakovala, že ho miluje, když si myslela, že spí. A on teď už chtěl být slabý a chtěl by jí uchlácholit slovy útěchy, chtěl by jí říct co cítí...ale už nemohl.

Probudila se jednoho rána a pocítila vedle sebe podivný chlad, který nikdy neměl nic společného s horečnatým teplem vycházejícím vždy z jeho těla. Nemusela se ujišťovat, aby věděla, co se stalo. ZVedla se, postavila vodu na kávu a zavolala doktory. Skorotchýni napsala jen zprávu a vypnula mobil. Zatímco čekala na havrany, zalila kávu a zapálila si cigaretu. Ozval se zvonek. Rychle vyřídila všechny akutní formality a přislíbila vyřešit zbytek odpoledne. Tělo odnesli a ona vyšla z domu směrem práce. Pokud přijde pozdě, tak jí vyhoděj a nájem se v jednom táhne hůř než ve dvou.

Srát romantiku.

Neplakala a kolem začínal celkem pěknej letní den.



20.10.2013

20. října 2013 v 7:31 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
NA chodníku stál muž
a křičel sám na sebe
nikdy se nedozvíme,
jestli za to mohl toluen
schizofrenie,
nebo nedostatek lásky.

Chce se ti křičet,
když otevřeš oči
a první co vidíš,
je polička s tabletkama
na spaní, špinavej hrnek
od kafe a prázdná lahev?

Jaké to je probudit
se ráno s narůstající
depresí a s neklidem
pozorovat další průběh
nicotnýho života se strachem,
že vznikne závazek?

Možná by bylo fajn
přestat hrát Solitaire
sám se sebou
a začít žít
a zapomenout
na ty rty, který už
nelíbáš.

A vono vlastně (Prvoplánová)

15. října 2013 v 22:22 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
A vono je to vlastně veselý
když tě neznámej člověk postřelí
když vytáhneš hlásek ve fistuli
potom co ochutnáš pistoli

A vono je to vlastně smutný
když musíš něco co neni nutný
když máš se smát, když máš brečet
a pak odejít na hrách klečet

A vona je to vlastně psina!
Když tělo žere ti rakovina
Když máš poslední chvilinku
a píchnou ti z morfia pralinku

A vono to nakonec...

...nakonec nakonec...

nenapsal jsem to už?

Pro čtyři litry bláznů

15. října 2013 v 7:29 | Zombák |  Empty words
Tak jo.

Je tomu dva roky a cca dva měsíce, co jsem si založil blogísek. Nejen proto, že to je kurevsky kchůl, ale taky proto, že tehdy padnul Satanus a mě sralo, že si svoje emoidní stavy nemůžu veřejně vyblejvat do svejch přátel. Navíc by nikdo neviděl ty pokusy o psaní a nikdo by neslyšel o tom, jakej sem byl zas punkáč, že jo. Nevím kdy se stalo, že jsem přestal mít chuť mluvit tu o sobě a o událostech kolem mě v nicneříkajících článcích a začala hrubě převažovat nicneříkající tvorba adolescentního kreténa. Ale když jsem si toho všimnul, byl jsem si jistej, že tenhle blogísek budu psát sám pro sebe.

A ono hovno...

Dva roky, dva měsíce a více než čtyři tisíce návštěv. Ne, že bych na to byl nějak hrdej, ale sakra, nikdy jsem si nemyslel, že mě bude číst víc než já a lidé, kterým to natvrdo vnutím. O tom, že by o mých malých literárních zvratcích mohl slyšet i někdo, koho neznám a v životě jsem ho neviděl, se mi ani nezdálo. Je mi jasný, že polovina toho čísla, jsou moje přístupy, kdy jsem si blogísek onanisticky kontroloval, ale přesto. JAsně, nedávno jsem viděl blog, kterej funguje stejně dlouho jako Smrt myšlenek a má návštěvnost čtyřnásobně vyšší - jenže to není blog o zjevu z nočních ulic pražských, s obsahem, který by způsobil infarkt jak korektorovi, tak někomu, kdo tý literatůře rozumí.

JSem exhibicionista. Kdybych nebyl, mohl bych si psát do šuplíku a neotravoval bych internetový éter. Ale to by mě neuspokojilo. Stejně jako chlápek, co v parku ukazuje mocnáře holkám ze základní školy, i já potřebuju feedback a to nejen rozkošně ohnusné žvatlání o tom, jak sem to zas hezky načmáral. Chci vyvolávat reakci, lhostejno jakou. A tak trochu, tiše, ve stínu, v ústraní, se mi to daří.

Zdá se mi, že jsem si zabral kousek těch internetů pro své doupátko a ač bych to asi nepřiznal, kdybych nebyl po noční směně, tak...jsem strašně rád, když vidím, že mě lidé čtou pravidelně a nejen proto, že to zrovna postuju na facebooku.

Vážně si toho vážím. Díky za podporu.

A teď už konečně táhněte najít si život a neplejtvejte svůj drahocenej čas na tyhle sračky. Volové.

13.10.2013 (2)

13. října 2013 v 22:44 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
A stejně je tu v rámci rumu
vždycky veselo
poprvé snad z nerozumu
tak fidlej hraj kapelo
zahrajte mi na hůsličky
zahrajte mi na cello
ať je zejtra tak jak dneska
by snad v zejtřek pršelo

13.10.2013

13. října 2013 v 0:54 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Veršotepci pošetilí v dešti vyjí básně
s hanáckou v krvi a velkejma očima
uprostřed nehostiných zastávek autobusů
kde je každá vteřina rozplánovaná
do jízdního řádu který zaručuje přesnost
to aby se slušný lidi dostali včas do práce
znechucení dehonestací své snahy právě
skrze tyhle vykutálený máničky
který jim na to všechno vlasstně zvysoka serou.

Věnováno Rogovi a jeho deseti létům.

3.10.2013

3. října 2013 v 23:26 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Možná že zejtra zas bude to jiný
možná se vzbudíme a možná i střízlivý
a nebo zas možná v prachu pódia
možná potom zapíchnem ovci pro Dia

Možná že zejtra nás vyřvou do sráčů
možná že uslyšíme rozkazy tlampačů
a možná budeme zas jako dávno jsme byli
cucali krabicák, řvali a snili

Možná že zejtra se zas dám zmlátit
možná parta muklů bude mě klátit
možná že padne mi do zad snad represe
možná že přejde mě chuť mluvit z recese

Možná že zejtra na zem padne obloha
možná že začnu se modlit i pro Boha
a možná že zejtra bude zas dnešek
naděje na lano nestačím věšet.

Zdál se mi sen

3. října 2013 v 0:58 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Zdál se mi sen
Objednalas mi šlapku
Chvilku tančila kolem
Neviditelné tyče
A pak se svlékla
Když už jsi tam nebyla
A ta holka asi čekala
Že splní svůj účel potom
Co jsem se vysvléknul
I já


Ale jen jsem si
Vedle ní lehnul
Byla mladá a bála se
Asi
Že mám nějaký divný
Choutky ale
Já jsem jí jen nechal
Mluvit o těžkym dětství
Despotickym fotrovi
A vožralý mámě


Neměl jsem na ní
Vůbec chuť i když
Měla fajn prsa a
Hezkej zadek
A nakonec snad
Asi i plakala
Čert ví


Tak jsem jí raději
Nechal obléknout a
Šli jsme všichni tři
Do hnusný putyky
Kde seděl nějakej
Fašoun a sral se
Do krásy posranýho
Idealismu pozéra


Tak mi pak rozbil
Sklenici o čelo
A já mu jí natáhnul
Jako nikdy nikomu
Byli jsme zakrvácení
A raději se rozešli ve
Zlém proudu urážek


Nakonec si měla
Tu šlapku
tak ráda
Že ses s ní vyspala ty
Já jen seděl a
Tichounce popíjel
Abych vás nerušil
A všichni sme byli
Šťastný, (u)spokojený
Plný lásky a svět
Byl takovej jak má bejt


Nebo taky ne
Byl to jen sen