"A jak že je to velký?" řekla ledabyle, zahleděna do monitoru, na němž se v různém uspořádání uskupovaly hrací kameny.
"Asi jako křepelčí vejce." odpověděl nevzhlédnuvše od knihy.
"To není tak moc, ne?"
"V tomhle případě je to víc než dost, řekl bych."
"To neni fajn. Nemůžou to vytáhnout?"
"Tyhle věci se z hlavy tahaj blbě, krásko."
"Takže co budeš dělat? Co budeme dělat? A jak to bude?" ptala se a své otázky doprovázela klikáním myši.
"To je jednoduchý. Začne chemo, ale prakticky stoprocentně to bude k ničemu. Buď to zůstane takhle velký, nebo to poroste. Předpokládám, že mi to na něco začne tlačit a vzhledem k umístění dost možná časem přestanu mluvit." odpověděl nenuceně a obrátil list knihy.
"Vždycky jsem říkala, že s tou tvojí ukecaností se něco musí udělat."
Srát romantiku.
"Jo, to je fakt. Vlastně mi to přijde vhod - soudruzi vyhráli volby a tak je jen otázka času, kdy se začne udávat. Tak aspoň někde neplácnu nějakou blbost." pousmál se. "Teď mě vlastně docela sere, že jsme se ještě nevzali - nedostaneš vdoveckej důchod."
"Ne, že by mi na tom záleželo," přidrzle se ušklíbla "protože kdybych byla zlatokopka co jde po financích, nikdy bych si s tebou nezačla."
"Au, to bylo do srdíčka!"
"Myslíš do toho minikousku, kterej jsem ti nechala? Hele, když jsme u toho, přiznej se - uvažoval jsi nad sebevraždou?" zeptala se zamyšleně a podívala se na něj.
"No jasně, že jo! Měl jsem docela epický plány. Třeba že uděláme večírek, já to všem řeknu a pak mi podřežeš krk! Jenže ty nemáš ráda krev, nemáš moc sílu a navíc byste si pak všichni šli sednout. Tak jsem ještě uvažoval nad hromadou heroinu, ale mně se to svinstvo nějak hnusí. Zůstal jsem teda u plánu "Marat", ale vzhledem k tomu, že nejsem slavnej francouz, kterej se křestním jmenuje Jean, tak by to asi nesklidilo takovej úspěch, jak bych si přál. Takže ne, radši dodejchám vv klidu a budu tu otravovat vzduch."
Srát romantiku.
Skrovně povečeřeli, shlédli stupidní snímek a pak se bůhvíproč nemilovali. Ležela vedle něj, tisknouc se k jeho hrudi, a kontrolovala, jestli spí. Když se ujistila, že tomu tak je, začaly jí kapat slzy. Nedokázala přestat šeptat slova, kterými prozrazovala, jak moc je zoufalá a jak moc ho miluje.
On nespal. Málem mu přes zavřené rty prolétla ta věta o tom, že on ji miluje také, že má strach a že o ní nechce přijít. Ale udržel zavřené jak rty, tak oči. Nemohl si dovolit být před ní slabý.
Srát romantiku.
Jak předpověděl, tak se dělo. Vlasy šli dolů, a z rozverných dialogů se čím dál více stávaly jednostrané monology. A i ty po čase utichly. Naučili se žít potichu.
"Asi jako křepelčí vejce." odpověděl nevzhlédnuvše od knihy.
"To není tak moc, ne?"
"V tomhle případě je to víc než dost, řekl bych."
"To neni fajn. Nemůžou to vytáhnout?"
"Tyhle věci se z hlavy tahaj blbě, krásko."
"Takže co budeš dělat? Co budeme dělat? A jak to bude?" ptala se a své otázky doprovázela klikáním myši.
"To je jednoduchý. Začne chemo, ale prakticky stoprocentně to bude k ničemu. Buď to zůstane takhle velký, nebo to poroste. Předpokládám, že mi to na něco začne tlačit a vzhledem k umístění dost možná časem přestanu mluvit." odpověděl nenuceně a obrátil list knihy.
"Vždycky jsem říkala, že s tou tvojí ukecaností se něco musí udělat."
Srát romantiku.
"Jo, to je fakt. Vlastně mi to přijde vhod - soudruzi vyhráli volby a tak je jen otázka času, kdy se začne udávat. Tak aspoň někde neplácnu nějakou blbost." pousmál se. "Teď mě vlastně docela sere, že jsme se ještě nevzali - nedostaneš vdoveckej důchod."
"Ne, že by mi na tom záleželo," přidrzle se ušklíbla "protože kdybych byla zlatokopka co jde po financích, nikdy bych si s tebou nezačla."
"Au, to bylo do srdíčka!"
"Myslíš do toho minikousku, kterej jsem ti nechala? Hele, když jsme u toho, přiznej se - uvažoval jsi nad sebevraždou?" zeptala se zamyšleně a podívala se na něj.
"No jasně, že jo! Měl jsem docela epický plány. Třeba že uděláme večírek, já to všem řeknu a pak mi podřežeš krk! Jenže ty nemáš ráda krev, nemáš moc sílu a navíc byste si pak všichni šli sednout. Tak jsem ještě uvažoval nad hromadou heroinu, ale mně se to svinstvo nějak hnusí. Zůstal jsem teda u plánu "Marat", ale vzhledem k tomu, že nejsem slavnej francouz, kterej se křestním jmenuje Jean, tak by to asi nesklidilo takovej úspěch, jak bych si přál. Takže ne, radši dodejchám vv klidu a budu tu otravovat vzduch."
Srát romantiku.
Skrovně povečeřeli, shlédli stupidní snímek a pak se bůhvíproč nemilovali. Ležela vedle něj, tisknouc se k jeho hrudi, a kontrolovala, jestli spí. Když se ujistila, že tomu tak je, začaly jí kapat slzy. Nedokázala přestat šeptat slova, kterými prozrazovala, jak moc je zoufalá a jak moc ho miluje.
On nespal. Málem mu přes zavřené rty prolétla ta věta o tom, že on ji miluje také, že má strach a že o ní nechce přijít. Ale udržel zavřené jak rty, tak oči. Nemohl si dovolit být před ní slabý.
Srát romantiku.
Jak předpověděl, tak se dělo. Vlasy šli dolů, a z rozverných dialogů se čím dál více stávaly jednostrané monology. A i ty po čase utichly. Naučili se žít potichu.
Ale potom už nešlo jen o mluvu. Pohybové schopnosti na minimu, čím dál častější vysoké horečky a neschopnost vnímat.
Stále usínala po jeho boku a stále mu opakovala, že ho miluje, když si myslela, že spí. A on teď už chtěl být slabý a chtěl by jí uchlácholit slovy útěchy, chtěl by jí říct co cítí...ale už nemohl.
Probudila se jednoho rána a pocítila vedle sebe podivný chlad, který nikdy neměl nic společného s horečnatým teplem vycházejícím vždy z jeho těla. Nemusela se ujišťovat, aby věděla, co se stalo. ZVedla se, postavila vodu na kávu a zavolala doktory. Skorotchýni napsala jen zprávu a vypnula mobil. Zatímco čekala na havrany, zalila kávu a zapálila si cigaretu. Ozval se zvonek. Rychle vyřídila všechny akutní formality a přislíbila vyřešit zbytek odpoledne. Tělo odnesli a ona vyšla z domu směrem práce. Pokud přijde pozdě, tak jí vyhoděj a nájem se v jednom táhne hůř než ve dvou.
Stále usínala po jeho boku a stále mu opakovala, že ho miluje, když si myslela, že spí. A on teď už chtěl být slabý a chtěl by jí uchlácholit slovy útěchy, chtěl by jí říct co cítí...ale už nemohl.
Probudila se jednoho rána a pocítila vedle sebe podivný chlad, který nikdy neměl nic společného s horečnatým teplem vycházejícím vždy z jeho těla. Nemusela se ujišťovat, aby věděla, co se stalo. ZVedla se, postavila vodu na kávu a zavolala doktory. Skorotchýni napsala jen zprávu a vypnula mobil. Zatímco čekala na havrany, zalila kávu a zapálila si cigaretu. Ozval se zvonek. Rychle vyřídila všechny akutní formality a přislíbila vyřešit zbytek odpoledne. Tělo odnesli a ona vyšla z domu směrem práce. Pokud přijde pozdě, tak jí vyhoděj a nájem se v jednom táhne hůř než ve dvou.
Srát romantiku.
Neplakala a kolem začínal celkem pěknej letní den.
Tenhle počin myslíš taky zcela vážně?