Vyprávěj pohádky. O štěstí. O lásce. O lidech. Vyprávěj, vyprávěj mi je, jinak přestanou existovat, tak vyprávěj!

Květen 2015

Vzlyky adolescentního kreténa

31. května 2015 v 23:03 | Zombák |  Empty words
Jaro se pomalu přelévá v léto a šedivý chvilky zimy jakoby se nikdy nestaly.
Sedím za oknem třípokojového bytu, který obývám se svým nejlepším přítelem a snažím se nevykouřit si celý zbytek tabáku. V žaludku mi nekručí a žízeň se snažím nezahánět více, než je nutné. Když se podívám ven, nevidím nic zvláštního - lampy svítí špinavě žlutým světlem a větve kreslí na chodníky, pozvracené od bezdomovců, abstraktní sbírku nikdy nevymšleným obrazů, kterých si nikdo nikdy nevšimne a ráno nedůstane nikde důkaz o tom, že byly. Vyrovnaná auta stojí v předpisových řadách. Marianne odcházela před několika hodinami, ale mohlo to být stejně tak před pár lety. Časoprostor se rád ohýbá do absurdních tvarů.
V hlavě se mi převalují myšlenky (stejně, jako kouř na jazyku) a z neznámého důvodu cítím neuvěřitelnou úzkost. Snad je to rozněžnělostí neděle a snad další zpráva o kamarádech, kteří potřebují vyhánět démony pomocí svatejch prášků. Vzpomínky na prosluněné dny plné bordelu, líného opilectví a něžného chaosu se zdají být nemožně vzdálené. Vodní dýmky, piva, cigarety, občas nějakej joint a hlavně nemyslet na zítra. Toulavej život bez kompromisů, přímá čára, furt za nosem. Řeči o tom, že jednou dospějeme a že to k něčemu bude. Že zestárnem, posunem se. Bude líp a všechno přestane bejt prázdný. Neuvědomili jsme si tehdy, že prázdnota přichází s rutinou všedního dne. Že možná vejšku prostě napoprvé nedáme a že ji možná nedáme nikdy. Že nás nečeká dobrá práce na každym rohu, na kterym ukážeme papír s tím, že "zkouškou dospělosti prošel". Že po nás nikdo nechce, abysme dělali něco smysluplnýho, ale jen to, co se po nás chce.
A my to všechno žerem a snažíme se s tím jít dál. Ale ztrácíme se.
Mně osobně to přijde divné. V jednu chvíli jsem bezstarostnym zpustlíkem a teď řeším, kam se budu v létě stěhovat. Jen tak mimo řečíme se pobavíme o dalším člověku na antidepresivech. Ne snad, že by skončil - ale jaké bude to pokračování? Někteří z nás si nabrousili lokty.

V nové práci.
V nové škole.
V novém prostředí.
V léčebně.
V doupěti.
V hospodě.
Na ulici.

A všechny běsy, které nikdy neexistovaly ve vizích zářivý budoucnosti se najednou začínají zhmotňovat. Mám strach, protože si uvědomuji, jak moc křehká je osobnost jednotlivce, jak rychle charakter podléhá změnám a nárokům okolního prostředí, Bojím se toho, že se ostatní změní kvůli nim, nebo kvůli tomu, že nechci, aby se měnili? Děsím se jen toho že píšu méně a nevím, jestli v tom pokračovat? Nebo jen toho, že je mi zasranejch jednadvacet, mám kde bydlet, co do huby, skvělou ženskou, partu se kterou lze pít a nově též relativně slušnej job?

Asi jo. Protože nejsem dospělej a nebaví mě si na něj hrát.

A tohle všechno jsou jen sračky.

27.5.2015

27. května 2015 v 22:51 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Zakázat drogy u školek!
Cigára v restauracích!
Laskavý zlato v půllitrech!
A kofein v krevním řečišti
zničit všechno to zlo
které zplodilo jen
pár obrazů o cenně zlata
muziku vycházející z opiovejch snů
a vodíkovou bombu
s předobrazem v apokalyptickejch vizích
magika Bosche

Koupit si jen víc tabletek
jako bylo to bílé zlato na spaní
které se ti dostalo do dlaně
od dívky s proapdlýma očima
spala moc i málo a chtěla klid
a ten obličej chtěl zašeptat
"Odpusť prosím."
a tys jí chtěl obejmout
ale místo toho jsi jen
předepsal další kus lejstra
na legální vymazání mozku
protože nic jinýho
nepomáhá na mysl
rozpouštěnou pervitinem

Polkni další tabletku
a zkus bejt zdravějším člověkem
abys mohl vykřičet do všech stran
"Jsem homo medicamentrius
obyvatel krásného nového světa."

Podíval jsem se na bílej prášek v rukou
a potom i na to vyhublé tělo přede mnou
a snažil se zapomenout
že jsem ho vyráběl s každým polknutým paralenem.

Barová romance

23. května 2015 v 21:56 | Zombák |  Klávesnicové kratochvíle
Dali jsme si pusu
a trochu červenýho vína
nevím jestli jsi měla vlhký voči
kvůli mně nebo čemukoli jinýmu
nechtěl jsem slyšet slova
v uších mi zněly tóny saxofonu
a molekulovejch částic v hlavě
všude kolem smrděly cigarety
tak až jsme nemohli dýchat
a bylo to to nejlepší
co nás mohlo potkat
řekl jsem jen
pojď, zestárneme rychle
o stůl cinkly panáky strohu

Vtisknul jsem ti do obličeje úsměv
a nevím, jestli to bylo polibkem
trochou červenýho vína
nebo něčim jiným
každopádně to nebylo podstatný.